krásná bižuterie a šperky

27. února 2014 v 12:43
objevila jsem novou stránku s bižuterií z korálků, kožený náramky, náhrdelníky a tak, moc hezký a ceny slušný, je to tady

Avatar - obrázky z filmu

7. ledna 2010 v 13:20 |  zaujalo mě
Tak mně zase jednou uchvátil nový film. Hlavně ta barevnost přírody na Pandoře. Mám z toho extra barevný sny Krásně udělaný film, ještě se těšim až to uvidim ve 3D, to musí být teprve něco!


zdroj :
http://mvnetworkphotos.iimmgg.com/gallery/g66443ad35bcde05e0d909e8b78eaee31/
 




upíří příběh : Lechanův návrat - 28. Nový domov

10. prosince 2009 v 20:09 | ajmaxid |  upíří příběh: Lechanův návrat

28. Nový domov




Sotva vykročim ze zrcadla, Missy mi vskočí do náruče, až se málem převrátim zpátky. Dělá teď často takový vylomeniny, jen aby mě rozveselila. Jsem tu sice spokojená, a práce mně moc baví, potkala jsem spoustu nových tváří, a cítím se konečně užitečná. Ale jedna věc mi tu chybí. A Missy to cítí.
Už je to čtrnáct dní a o Lechanovi nic nevim. Viola za mnou byla už třikrát, ale vždycky se snažim to nějak zamluvit, když se mně na něj ptá, řikám, že jsme v kontaktu a jsme domluvený a tak podobně. Naštěstí Lechan do sídla běžně nechodí takže od něj nic neví, že se něco děje, teda spíš neděje. Nechce se mi nic vysvětlovat. Natož aby jí třeba napadlo za ním jít! Na Tlapku je to přece jen moc daleko abych s ním byla ve spojení. Missy tam samozřejmě beze mě nemůže, kočky sami zrcadlem nechodí a sama těch x-tisíc kilometrů nepoběží, že jo. Vím, že jsem to udělat musela, ale mám trochu obavy, co s Lechanem . Chci je sem všechny za měsíc pozvat, až se tu vážně zabydlím a hlavně ještě něco do bytu pořídím, aby tu neseděli na holé zemi.
Minimálně do tý doby to musim vydržet a připravit se na to, že on nepřijede, jak to tak vypadá. Protože to by mně už dávno kontaktoval.
Uklidim těch pár věcí co jsem si zase dneska přinesla a zalezu do postele. Celých čtrnáct dní jsem to zvládala docela dobře. Pracovat, nemyslet. Ale dneska to nějak nejde, vypnout a pustit to z hlavy. Musím na něj myslet, vrací se mi celá ta dlouhá doba co jsme spolu byli, a co jsme spolu tak na půl. Nejistota, když jsem nevěděla jak na tom spolu jsme, a pak zas ty hezký okamžiky. A ty začátky! Tomu se mi chce hrozně smát, když si na to teď vzpomenu. Stejně byl ale hrozně drzej! A sebejistej! Takový kontrast k tomu neurčitýmu pohledu co jsem u něj viděla v těch posledních dnech. Co se to s ním jenom stalo? Doprčic já se mu ale snažila pomoct! ale na to byl vždycky moc hrdej, než aby to přijmul, nebo aby si vůbec přiznal, že pomoc potřebuje! To je pak těžký. Ale tak to s ním bylo vždycky. Ale vlastně i to mně k němu vždycky táhlo. Pořád se převaluju na posteli.Jako bych cítila jeho blízkost, ale on tu není.
Nedá mi to a jdu zapnout počítač, jestli mi přece jen nenapsal.
Takhle silně jsem ho vždycky cítila jen když on myslel silně na mně. Na chvíli úplně přestanu dýchat, když uvidím nápis: 1 přijatý e-mail. Nervózně ho rozkliknu.
Je od Anety, mý dávný lidský kamarádky. No jasně, ona nedávno stávala, vždyť je dopoledne. Jindy by mně to potěšilo, ale teď ho ani nezačnu číst a jdu si zase zklamaně lehnout. Přece nebudu taková naivka. Kolik vztahů vydrží pár let? Proč jsem měla pocit, že mezi náma je to nějak zvláštní, výjimečný? Taková blbost! Vrať se zpátky na zem, Holka! Nabádám se v duchu a konečně usínám.


Další den za mnou. Dneska bylo zase plno práce. Proto sebou ráno rychle plácnu do postele dokud jsem ještě naladěná na spánek, aby mně nepřepadly myšlenky jako včera. Ani se nenaděju a vstávám zase do práce, a pak je tu už zase ráno a já jdu zase spát. Rychlý koloběh bez zvratů.
Najednou ale slyším nějaký zvuky. Co to je? °Myssi?°
°Copak? Jsem na kočičím drbu...°
°Ne, nic…°, odesílám, a odpojím se. Asi se mi něco zdálo. Ale za chvíli to slyšim znova. Něco jako zaťukání na dveře. Ale ne od pokoje, ale asi ve sklepě? Kolik je, proBoha? Kouknu na hodiny - jedna odpoledne. Že by někdo potřeboval pomoct? Tak proč nepřijde až nahoru?
Po dalším zaklepání rozespale vylezu z postele a jdu po schodech do sklepa. Je tam tma, ale přesto matně vidím. U dveří stojí nějaká postava. To bude akutní případ. Nevidim sice do obličeje, ale vidim že je naboso a má jen nějaký kraťasy na spaní a taky vidim že je pěkně rozcuchaný, nevim, jestli je to kluk nebo holka, protože stojí zády ke mně.
"Neboj se a pojď dál, já tě neukousnu," snažim se být i v tuhle hroznou hodinu nápomocná.
"Potřebuju pomoct. Jsem poloupír a nikdo mně nechce", řekne, a pak se teprve ke mně pomalu otočí. Opře si ruku o rám tam, kde by měli být dveře, ale nejsou.
"To bývá vždycky jeden z nejtěžších případů. No, nejdůležitějši je, že jsi už udělal první krok. Pak už to půjde jednodušeji." Řikám.
Udělá ke mně krok po schodech. " Stějně budu asi potřebovat pomoct."
" A jak by sis tu pomoc představoval? Mám přes noc program docela nabitej", řikám neurčitě.
"No, pro začátek by třeba stačilo…." říká a přitom udělá další dva kroky, takže teď stojí skoro těsně předemnou. Teď vidim, že má na sobě i rozepnutou košili na spaní
"……. Kdyby ses pokusila…" .pozvednu obočí……"nebo o tom alespoň popřemýšlela…"
je vážně nebezpečně blízko u mě, pro jistotu couvnu o dva kroky zpět.
Zastaví se pozoruje mně.
"Budeš tu takhle stát do večera nebo půjdeš dál, možná tu pro tebe něco najdem vhodnýho…" sjedu ho pohledem "něco, co ti bude šitý přímo na tělo…"
Ušklíbne se. "Nějak jsem se nestačil oblíct. Bylo to moc akutní," přiblíží se opět.
"To vidim," snažim se říct pevně, ale je teď tak blízko, že je to dost těžký vůbec rozumně myslet, natož říkat něco pevně.
"Musel jsem ti nutně něco říct," snaží se přiblížit ještě blíž, ale jsem neoblomná.
"Já poslouchám!"
Dívá se mi do očí a já už to dál vážne nesnesu. Když konečne spatří v mých očích zaváhání, vyloží si to jako souhlas a už se vpíjí do mých úst.
Pak se na vteřinu oddálí, jen aby mohl zašeptat konečně něco smysluplného …"promiň," a pak už nás zahltí úplně jiné smysly. Je to tak náhlý, tak silný a tak nečekaný, nebo spíš tak dlouho očekávaný, že se ani nenamáháme nikam se přesunout a milujeme se přímo na chodbě.
Nakonec už nejdeme vůbec spát. Povídáme si o všem možném, až se musím začít připravovat
do práce.
"Myslíš, že bych mohl jít s tebou? Přemýšlel jsem o tom, a
vážně by mně to zajímalo, jak pracuješ v terénu, rád bych se toho zúčastnil, je to geniální nápad!"
"Jo, klidně, ale až si seženeš kalhoty," řikám se smíchem.
V tom dorazí domů Missi ze svého dýchánku. °Co to tu leží na mém oblíbeném polštíři? To nemyslíš vážně?! Požaduju ho okamžitě vyčistit, než ho dostanu zpátky!°
Říká rádoby nazlobeně. Ale cítím, že má radost za mně.
"Neboj," odpovím záměrně nahlas, "Lechan si pořídí do zítřka vlastní polštář".
Lechan se na Missi škodolibě a zároveň omluvně podívá. "Omlouvám se, madam, kdybych to byl tušil, že je váš, ani bych se ho nedotknul!" Říká dvojsmyslně.
Missy se jako urazí a odchází důstojně stočit se do pohovky.
Ale na mně to neuhrajou, schválně se popichujou a škádlej, ale ve skutečnosti si na sebe už zvykli.
°Sice mu to dost dlouho trvalo, ale nakonec svou hloupou tvrdohlavost a sebeobviňování pokořil a přiznal si, jak moc mu chybíš a proto mu to pro tentokrát odpustím° usměje se na mě Missy.


KONEC


upíří příběh : Lechanův návrat - 27. Návrat Alexe a Olivera

21. listopadu 2009 v 18:05 | ajmaxid |  upíří příběh: Lechanův návrat

27. Návrat Alexe a Olivera



Kde je Yasmine? Vlítne do pokoje Alex s Oliverem.
Lechan se chvíli nechápavě na něj dívá z podivné polohy, ktrerou zaujmul na křesle po tom, co si dal ještě další sklenku a stačil sám sebe přesvědčit, že je ten největší ztracenec a že za nic nestojí a potom usnul.
Promne si pro jistotu oči. Není to tak dlouho co usnul a alkohol ještě nestačil vyprchat, takže mu v mozku natropil k tomu, co už tam měl, další bahno a má teď pocit, že se potápí v nějaký bažině, všechno je nejaký převrácený a nestabilní.
"Co tu děláš?" Zírá na Alexe, jako by ho viděl poprvý v životě.
"Já tu bydlim, jestli jsi zapomněl, ale ty jsi mírně nepřítomen",říká trochu hystericky Alex, "ptám se tě kde je Yasmine? Všechny její věci jsou pryč?"
"Yasmine odjela. Asi. "Odpoví po chvíli Lechan.
"A kdy se vrátí? Tak jsem se těšil co jí předvedu s Tlapkou, co se naučil…."
"Už se nevrátí," přeruší ho se zjevnou nechutí Lecha.
"Co se tu děje?" Klesne na mysli trochu Alex," to vás tu nemůžeme nechat ani na chvíli o samotě? Jak malý děti! Pohádali jste se nebo co?"
"Ne, prostě si konečně našla práci tak odjela!" Krčí rameny Lechan a uhýbá pohledem.
Alex se podívá na Olivera, který stojí ještě tiše u dveří, s omluvným výrazem ve tváři.. "Nedělám to rád, ale vidim, že tady se jinak nic nedovíme"?.
Oliver přikývne a Alex se snaží proniknout Lechanovi do mysli. Jednoducchý to teda není, protože ani sám Lechan se zrovna v sobě teď moc nevyzná.
Alex se ho stejně musí přitom ptát, aby ho přiměl se soustředit na určitou myšlenku a neviděl jen tu bažinu, co zrovna Lechan cítí v mozku.
"Proč Yasmine odjela? "
"Za prací."zavrčí Lecha.
" To už jsi říkal. Ale proč odjela a ty jsi tady?"
" Co to je za otázku?" Vzpírá se Lechan. "Ona odjela za prací a já práci nemám. To je snad jasně vidět, ne? Tak co bych jí byl asi tak platnej?" Rozčiluje se na Alexe a zároveň i na sebe.
"Ty si uvědom, co vlastně řikáš!" Nedá se Alex. "Copak jste spolu byli kvůli práci nebo co?" Lechan mlčí.
" No proč jste spolu byli?" Útočí dál.
Lechan otráveně protočí oči. "Proč asi sakra? Co se tak blbě ptáš? Dej mi pokoj! Už toho mám dost! Je pryč a tím to končí! A ty se můžeš sebrat a jít taky! K sobě…" dodá hned, zmatenej trochu tim, co chtěl vlastně říct.
"Ty jsi vážně totální citovej ignorant!" Prokoukne ho nakonec v záblesku Alex. "Já sice nechápu, co na tobě Yasmine vidí,…"
Oliver vrhne na Alexe varovný pohled, ale ten ho nevnímá
"Ale ty by sis měl uvědomit, že všechno, co si teď myslíš, je naprostá hovadina! Yasmine to takhle vůbec nevidí! Nikdo jsme to takhle neviděli, jenom ty!"
" Jak asi ty můžeš vědět, že je to hovadina?" Nechá se nakonec Lechan vtáhnout opět do hádky. "Copak nevidíš co jsem všechno způsobil?"
"OK, jasně, takže takže teď už ti zbývá jen způsobit to nejhorší, a to zničit sám sebe, a nakonec pak tím i Yasmine, až to zjistí. Nemluvě o tom, že bez sebe nemůžete být a Yasmine čeká, že ti to taky jednou docvakne a konečně přijdeš jednou taky ty za ní!"
Alex bere Olivera za paži a chce ho přimět k odchodu, rozzuřený na nejvyšší míru.
Oliver se zdráhá ale Alex ho táhne na chodbu a něco mu usilovně šeptá.
Po chvíli se Oliver vrací k Lechanovi sám, a nachází ho ve stejné pozici jako když odešel. Trochu hořce se nad tím usměje.
"Jestli ti můžu nějak pomoct…"
Lechan zvedne ruku v odmítavém gestu.
"Radši nic neřikej."
Ale Oliver pokračuje., přesto že se Lechan obrací k němu zády, aby na něj neviděl.
"Tak jednak já jsem šťastnej teď že jsem upír, a na tom projektu jsme pracovali společně, jestli jsi náhodou pozapoměl. Když člověk, nebo teda upír…." usměje se, "hledá něco nového, tak vždycky může v něčem selhat, a to jsi vždycky věděl a nikdy jsi s tím neměl problém, takže nechápu v čem je problém teď?"
"Teď? Že nejen že v tom už nemůžu pokračovat, ale že jsem zničil i pár přátel, ale teď už prostě…teď není nic za čim bych šel dál," říká Lechan a sám je z toho překvapený. "A Yasmine je taky…."zlomí se mu hlas.
"A co vlastně šla dělat?"
"Nějak ani nevim, co řikala, seběhlo se to tak rychle, prostě odešla a…."
"A to to necháš jen tak?"
" Nemůžu jí bránit, a je to pro ní tak lepší."
"Co je pro ní lepší? "
Jsemu výslechu nebo co? Jděte všichni někam! Že nemusí být se mnou, jenom bych jí stahoval dolu. Už takhle toho se mnou vydržela až moc."
" A stála při tobě vidˇ?" nadhodí Oliver."A není na čase abys stál zase ty při ní?"
" Myslim že už to nechce."
" Ty jo jdi se zahrabat.! Já si to nikdy nemylsel, o tobě jaký jsi, ale začínám mít teď pochybnosti, že jsem něco asi přehlídnul? Postavíš se klidně proti celýmu upířímu klanu, ale když dojde na tohle, tak utečeš před holkou, protože máš pocit že jsi jí zklamal? Doufám že nechceš, aby se tohle někdo dozvěděl?!"
Lechan na něj šokovaně zírá. "Co to s tím má společnýho? Máte snad všichni paranoiu?"
"Co to má společnýho?" Zvedá se oliver. "To ti klidně řeknu. Úplně všechno! Máš snad někoho jinýho?"



26.díl.................................................................................................28. díl (konec)

upíří příběh : Lechanův návrat - 26. Monolog

8. listopadu 2009 v 22:24 | ajmaxid |  upíří příběh: Lechanův návrat

26. Monolog



Ještě mu v hlavě znějí ozvěny jejích kroků. Popadla ho podivná panika a úzkost.
Jasně, že je na tom i beztak už delší dobu špatně, ale teď ještě tohle? Nebo to byl nějakej blbej fór? Lechan si najednou není jistý, jestli se mu to všechno náhodou jen nezdálo. Možná že jo, stejně má poslední dobou samý děsivý sny. Mohl by vstát a jít se za Yasmine podívat do pokoje. Ale co když tam vážně nebude? Blbost, to by neudělala proč by zničeho nic tak najednou odešla? Po tom všem, co s nim vydržela celý ty dva roky? Proč by měla odejít zrovna teď, když je klid, nikdo ho nepronásleduje, Vik se s tim taky jakž takž smířil, že je Yasmine s nim, co to je všechno za blbost?
Lechan má pocit, že se potácí na pokraji nějakýho špatnýho snu a nemůže se probrat.
Je z toho už vážně vyčerpaný. Nakonec už nemůže ani jen tak ležet a zírat do stropu, a tak se znechuceně zvedne a jde se podívat, jestli je Yasmine u sebe, i když se musí v duchu nad sebou ironicky ušklíbnout..

Vejde do pootevřených dveří a kouká. Ještě pořád mu to nedochází. Nic tu není. Ani žádný yasmininy věci. Jak je to možný?
Co to má znamenat? Že by se přece jen ještě pořád neprobudil?
Otočí se a jde do pracovny. Mohl by se jít zeptat Alicie, ale poslední dobou se jí záměrně vyhýbá. Má pocit viny za to, co se jí stalo. Kdyby jí k sobě nezval na návštěvu, nešťoural se v možnostech průchodu zrcadly pro lidi, tak by se jí to nestalo. A navíc na něj musí mít Alicie i vztek, i zato, že se jí nedokáže teď otevřeně podívat do očí. A nechává jí u sebe samotnou. Sice věřil, že se o ní Yasmine postará, kdyby něco, ale měl to udělat sám, jenže na to už prostě nemá.
Začne přecházet se skleničkou v ruce po pracovně. Zastaví se u okna s výhledem na les. Možná, že kdyby ho Anchella zabila, bylo by to jednodušší. Postavit se proti vzbouřencům v boji je jednoduchý, ale jak se může postavit sám sobě bez toho, aniž by cítil všechno to, co způsobil? Všechny ty problémy … natož pak jít ostatním na oči?
Možná měla Yasmine dobrý důvod že odešla právě teď, ale nedokázala mu to říct nahlas a do očí. °Zklamal jsi! Podívej se, co jsi okolo sebe napáchal!° Slyší jakoby její hlas ve své hlavě. Hodí do sebe zbytek obsahu skleničky a praští s ní naštvaně na stůl, div že jí neroztříští.
A jako by to všechno nestačilo! Nejhorší je, že všechno bylo úplně nanic! Všechny jeho výzkumy, snaha o přiblížení lidí a upírů, všechno čemu věřil a s čím bojoval, bylo úplně k ničemu!
Lidi nikdy nemůžou žít společně s upíry. Na co to všechno dělal?
Aby proti sobě všechny poštval? Ale to by nevadilo, když si za tím stál a věřil tomu, ať jsou si všichni proti němu, na tom nezáleží. Jenže pak zničil Olivera. Největšího spojence v tom všem. Ale už proto to musel dotáhnout do konce. Aby Oliverova přeměna v upíra nebyla nadarmo, aby jeho oběť byla něčím vykryta.
Jenže pak přišla Anchella a Horus a a zničila důvěru jeho přátel. Málem zabili dalšího člověka, který se také stal upírem. A nakonec,…Alicie. To už byla poslední kapka.
Nejdřív se všechen jeho vztek zaměřil na Anchellu a Horuse. To ona zničila jeho kamarády! Věnoval tomu veškerou svojí energii a čas. Nic nebylo důležitější než je najít a zastavit je… a taky se pomstít . To ho drželo celou dobu. Zničili jeho životní úsilí a jeho přátele kteří mu důvěřovali!
A nakonec je oba taky dostal!
Ale pak - přišlo prázdno. Už nebyl nikdo, na koho by zaměřil svůj vztek, jen on sám.
Za svoje selhání. A navíc už neměl ani nic, na co se soustředit a co by tvořil. Jeho úsilí se změnilo najednou na nesmyslnou práci, která ovšem dotěď tvořila náplň jeho poloupířího života! A co teď? Co bude dál? Měl vztek nejvíc na sebe.
A ostatní bylo vše druhotný a zbytečný. Přilil si znovu do skleničky. Yasmine se chtěla bavit o tom, co by chtěla dělat, ale snažil se tomu rozhovoru vyhnout. Necítil se při tom dobře. Co jí na to asi tak měl říct? On, který svojí práci dal všechno, a teď se z ní stala katastrofa? Nebyl to on, kdo by byl vhodný kandidát na takovéhle rady. Navíc mu to připomínalo jeho selhání a nechtěl to dát před Yasmine najevo, i když věděl, že ona to musí jasně vidět. Sice se nezmínila nikdy ani slovem, ale možná by to bylo bývalo lepší, kdyby mu něco řekla, vyčetla nebo něco.
Takhle ho opustila ne ze vzteku, ale jako nějakýho ubohýho ztrozkotanýho chudáka! Už nemá vůbec nic smysl!

Udělala dobře, že od něj odešla. Nechtěl, aby ho litovala. I když to je tady bez ní nesnesitelně prázdný. A taky, mu něco chybí. Sakra!
Kopne do sebe zbytek druhý sklenky, posadí se ke stolu a skloní hlavu do dlaní.



25.díl................................................................................................27.díl

upíří příběh : Lechanův návrat - 25. Odchod

31. října 2009 v 20:41 | ajmaxid |  upíří příběh: Lechanův návrat

25. ODCHOD


Takže, dala jsem mu týden, ne, deset dní času. Specielně Lechanovi jsem deset dní, jestli se nějak změní jeho chování k normálu. Byla jsem na něj milá, nešťourala jsem moc do něj, nabídla jsem pomoc, ale nevnucovala mu jí, snažila se o rozhovory i náznaky. A co z toho? Absolutní nic! Jen jeho podivný pohled, kterýmu vůbec nerozumim. A moje trpělivost právě akorát tak přetekla. Takže jsem si sbalila kufry a prostě ho postavim před hotovou věc. Myslim, že je to poslední věc, která by s nim ještě mohla hnout, protože já jsem už vyčerpala všechny svý nápady a možnosti. Jestli vůbec něco, tak nějaký menší šok by snad mohl na něj zabrat. Záleží na tom, jestli mu ještě na mně a na světě vůbec na něčem záleží .
A teď tu sedim na postleli, Missy na klíně, a odhodlávám se vyrazit ze dveří. Podrbu Missy za ušima a nakloním se k jejímu chřípí. Krásně zavrní . Nejradši bych zmizela úplně jen tak, aby to zjistil až už budu pryč, protože mám strach, jestli to zvládnu, stanout před ním s tím, co chystám, jen tak. Nevím, jestli se víc bojím toho, že by mně jeho smutný oči přivázali zpátky k tomuhle nicnedělání a vyčkávání, a nebo toho, že se k tomu postaví lhostejně a řekne něco jako : když si myslíš, že je to tak pro tebe nejlepší, nebudu ti bránit, jen jeď… A pak se otočí a já tam zůstanu stát a a…. A dost! Prostě dost!
°Radši to neprotahuj a běž mu to říct,° zavrní Missy. °On se taky bude muset rozhodnout, jak se k tomu postavit, ale ty jsi na tom líp, ty už jsi se rozhodla, tak si to zase neprodlužuj, to trápení.°
° A správně ses rozhodla,° dodá, když vycítí ještě mé zaváhání.
Dobře teda. Beru kufr, zhluboka se párkrát nadechnu a nařizuju si být pevná a silná.
S Tracy a ostatníma jsem se viděla už včera a s Violou a Vikem jsem se byla rozloučit hned časně zvečera, takže bude tak po desátý večer, ale i když už je tolik, tak Lechan se ještě povaluje na posteli. Zvolna vejdu.
"Ahoj," řikám hodně nejistě.
"Ahoj," řekne, ale tím to hasne.
°Nestěžuj si to!° Napomíná mě opět Missy, která čeká u dveří.
"Myslim, že v poslední době jsme nějak neměli možnost si spolu promluvit", řikám diplomaticky, i když si moc dobře uvědomuju, že jsme měli možností spoustu, ale on neměl zájem. Ale já tu teď nejsem, abych ho z něčeho obviňovala.
"Takže ti to jdu už bohužel jen sdělit", pokračuju a snažim se o normální tón hlasu.
Lechan se natočí, o co že jde.
"Odjíždím pracovat do zahraničí. Mám tam práci s novýma poloupírama, budu jim pomáhat v začlenění."
" To je fajn," říká s nepatrným zájmem . "a kdy se vrátíš?"
Tak teď to přijde. Srdce mi trochu poskočí. Musim to říct rychle a natvrdo. "Nevrátim se. Jedu tam pracovat i bydlet".
V Lechanových očích konečně spatřim nějaký zájem. "No ale na jak dlouho?"
"Špatně jsi to pochopil," řikám a přitom přemýšlím, jestli se mám hned sebrat a odejít protože cítím jak je to pro mě hrozně těžký mu tohle vysvětlovat, ale to by mohlo vyznít jako že na něj kašlu a to rozhodně nechci. Přemůžu se teda a přistoupim k němu, políbim ho krátce ale hluboce, aby na to nezapoměl. "Já se nehodlám vracet. Je to moje poslání. Budeš mi chybět! Přeju ti jen to nejlepší a dej se prosím do pořádku! "
Rychle odcházim, ale koutkem oka ještě stačim zahlídnout záblesk počínajícího zmatku a paniky v jeho pohledu.
" Yas….." zmůže se jen na nedokončený tichý výkřik s otazníkem, který zůstane viset ve vzduchu.
Protože vim, že teď se nesmim zastavit ani se otočit, sehnu se jen u dveří v chůzi pro kufr a pokračuju rychle v chůzi, cestou polykám slzy co se mi derou z očí a rychle spěchám k zrcadlu.


Vejdu, a hned zase vyjdu na druhé straně , i když o nějakých 3000 kilometrů dáleko od domova. A jsem tady, v mým novým bytě. Je malý, ještě nezařízený, ale je můj.
Mám tu zatím akorát postel, svojí oblíbenou lenošku z našeho sídla, stůl a židli.
Je podivné ticho po tom napětí co jsem prožívala teď při odchodu. Proběhlo to tak rychle. Vždyť to snad není ani minuta? To není možný? Upíří život je hrozně zdlouhavý celkově, ale některé věci v něm dokážou být taky neskutečně rychlý.
Mám nějaký prázdno. Padnu do křesla a teprve to ze mě začne všechno tryskat ven. Missy si vleze ke mně, ještě že je tu se mnou. °Víš že nedávám nějaký zbytečný útěchy, na to já nejsem,° říká mi, °ale neviděla bych to do budoucna snad moc černě.°
Já to teď ze sebe stejně ale musim dostat, ať už to dopadne jakkoliv, je to taková největší změna, největší skok od tý doby, co jsem odešla ze světa lidí.


Asi po dvou hodinách, kdy jsem i trochu zaspala, si všechno znovu přehrávám v hlavě. Jaká je vlastně ta změna? Vždyť si stejně můžu představovat, že je Lechan někde vedle, jako to bylo poslední dobou, a vyjde to na stejno. Neuvidíme se, nekomunikujeme, ale víme o sobě a cítíme se. Akorát že teď není ode mě nějakých dvacet metrů ale tři tisíce kilometrů daleko.. a to je v realitě docela podstatný rozdíl. A nebo taky ne, uvažuju dál. Taky je ode mě ani ne jednu minutu času potřebnou jen k tomu, aby ke mně došel. Stejně jako to bylo doma. Do jiný místnosti tam nebo k zrcadlu teď sem. Rozdíl je v něčem jiném.
Tu minutu jsem poslední dobou vždycky překonávala jen já. Teď jí bude muset překonat on, jestli bude chtít. Ale jak může Lechanovi trvat dlouho jedna minuta? Na to je široký rozsah. Musí tou minutou totiž překonat taky sám sebe. Jedna minuta, což je myslím nereálný, a nebo mu to může trvat taky věčnost. A upíří věčnost není stejná jako ta lidská. Ach jo. Prostě se budu muset vrhnout do práce a nemyslet. A to nejlépe začít hned teď.


24.díl...............................................................................................26.díl


retro - Rubikova kostka

19. října 2009 v 20:01 |  zábava,hry,testy



upíří příběh : Lechanův návrat - 24. Mimořádná událost

11. října 2009 v 12:26 | ajmaxid |  upíří příběh: Lechanův návrat
24. MIMOŘÁDNÁ UDÁLOST

Konečně mi dochází, co bych mohla dělat, co by mně bavilo a byla bych užitečná!
Mluvila jsem o tom už s Violou, a potvrdila mi, že je to skvělý nápad, což mně samo potěšilo, a navíc mi zjistí, kde bych mohla začít.
Chci totiž pomáhat poloupírum v začlenění do upíří společnosti, všem, ale hlavně těm, kteří to neměli tak jednoduchý jako já. Chtěla jsem si o tom ppopovídat i s Lechanem, myslim, že by ho to mohlo dost zajímat, ale už tři dny s ním není řeč, od tý doby, co pokousali Alicii. A navíc ho vidim jen ráno a to padne rovnou do postele, a celý den se neukáže. Je nějak mimo. Veškerou mojí snahu o konverzaci odmítá, akorát se vždycky zeptá, jak se daří Alicii. S tou toho ovšem taky moc nepromluvil. Zdá se, že ho budu muset postavit před hotovou věc, nevim si s nim totiž rady. I když ne že by to bylo poprvý, že jo.
Alex mi taky nemůže poradit, že by mu trochu nahlédnul do hlavy, protože si někde užívá s Oliverem. A já nevim, jestli čekat, až se zase Lechan vzpamatuje, nebo co vlastně. Přestává mně to už bavit. Chvíli je v pohodě, je úžasnej, a pak zase totálně minusový.
Pochybuju, že by si vůbec všimnul, kdybych najednou odjela?
V tom mi do hlavy vstoupí Missy.
°Mimořádná schůze. Okamžitě přijď do sálu a vem s sebou Alicii°.
°Teď ráno?° Divim se, ale Missy už neodpovídá. To je divný, ce se zase děje?
Stavim se i v pracovně, ale jak jsem předpokládala, Lechan doma ještě není.
Vytáhnu tedy Alicii a zamíříme k nám domu.
V sále ještě moc upírů není, přicházíme mezi prvníma, ale rychle se to zaplňuje. Vik jako vždycky vzrušeně něco diskutuje s Violou, a za nimi překvapivě v koutě zahlídnu ležérně opřenýho Lechana, s nepřítomným výrazem v očích.
Jak to, že je tady? Hned se za nim vydávám, ale Vik mně rukou zadrží a zahájí proslov. Zamračim se. To nemám právo to vědět dřív?
"Vážení přátelé", kývne na mně Vik, abych se zklidnila. Zachytim i Lechanův pohled, ale ihned uhne očima. Tak sakra dozvim se už o co jde?
"Dneska došlo k několika významným událostem pro naší společnost," pokračuje Vik a opět na mně zaostří pohled, abych zůstala v klidu, ale to teda nemám v úmyslu. Kašlu na nějaký shromáždění. Vecpu se skrz Vika k Lechanovi.
Teď zblízka vidim, že je samý šrám na obličeji a má natrženou košili.
"Nekoukej se na mně tak," prohodí konečně ale zase uhne pohledem. "Nemohl jsem jinak". "Ale co?" Ptám se, a je mi ho najednou nějak líto. Zaznamenám, jak ke mně konečně do mozku proniká Vikův hlas, který jsem předtím vůbec nevnímala.
"....a Anchella byla Lechanem zabita. O trestu se ještě tedy rozhodne….."
Trochu mi zaskočí. Otočim se k Vikovi. "Jakým trestu? Vždyť Anchella nás všechny zradila a zabila by nás taky?!"
Ve Vikovi už to začíná zase vřít, úplně vidim jak se mu nadzvyhuje ohryzek a jak si v duchu říká: °Už zase dělá problémy.°
Pak zřetelně, ale kupodivu klidně odpoví: "Víš ale, že měla být předvedena k výslechu, a odsouzena, a ne zabita".
"Třeba to jinak nešlo?" Zkoušim Lechana hned hájit.
"Ty jsi zřejmě neposlouchala, co jsem teď řikal?"
Trochu se zarazim. Slyšim, jak na mně Lechan syčí, ať to nechám být.
"Lechan jí napadl a pak jí, v boji, zabil, místo aby jí předvedl před soud".
Nevím, co na to říct, ale je mi jasný, proč to Lechan udělal. Stoupnu si vedle něj, ale Lechan mě vystrkuje. "Nechci abys do toho byla zatahovaná, to je moje věc."
"Já si můžu stát kde chci," nedám se, a zůstanu vedle něj.
"Jelikož se jedná o mimořádný případ, nebude rozhodovat rada, ale všichni z vás," ukáže Vik na schránky, kam se budou házet lístky s verdiktem. "Do zítřka se rozhodne."
Po odhlasování se odebereme tedy domů.
Vzhledem k situaci mi přijde blbý začínat s mým chystaným plánem. Lechan nemluví a tak jen řeknu:" Zasloužila si to"!
Lechan se na mě tak podívá, a vím, že mi tím děkuje.

Druhý den je opět shromáždění. Kupodivu ani nejsem moc nervozní, protože mně nenapadá, za co by tak Lechana jako asi odsoudili. Za to, že nás zbavil hrozby? Ještě se dozvim zbytek, který jsem včera přeslechla, a to že Anchelle přišel na pomoc i Horus, její komplic a vůdce povstání, a s tím Lechan také zatočil, slušně řečeno.
I kvůli tomu, že Vik se tváří tak klidně, mám pocit, že se jedná jen o rádoby odsouzení, že prostě museli jakoby potrestat neuposlechnutí zákona ale zároveň věděli, že nás zachránil, a proto nechal hlasovat řadové upíry. To mi vzápětí konečně potvrdí i Missy. I když mohlo by se to i vymstít, ale nějak věřim, že se to nestane.
Naštěstí mé tušení se ukáže jako opodstatněné a Lechan je zcela zbaven viny, a tak se v klidu můžeme odebrat domu. Už se moc těšim, konečně si snad promluvíme a všechno se vrátí do normálu.
Bohužel se v tomhle případě ale šeredně pletu. Lechan mě sice obejme, políbí, ale pak zapadne do pracovny a vytáhne lahev. Možná se z toho potřebuje vzpamatovat, řikám si a nechám ho teda o samotě.
Jenže nazítří se nic nemění. Jen to, že teď je Lechan doma a tudíž ho vidim. Jinak ale stejně nekomunikuje a sedí v pracovně a Bůh ví o čem přemýšlí.
Po několika marných pokusech o prolomení té bariéry to vzdávám a jdu za Alicíí. Ta u sebe ale není. Vzpomenu si, že si včera padli do oka s Petrusem, a že šla asi za ním. Takže jsem tu zase skoro jako sama.


23.díl................................................................................................25.díl

Další články


Kam dál